Ahoj.
Zítra vzpomeneme 50 let od vstupu „spojeneckých“ vojsk 21. srpna 1968 a přitom nemohu nevzpomenout událost, která se udála, když mi bylo takřka 13 let, ve čtvrtek 16. ledna 1969. Přes tento „rozum beroucí“ věk mnou silně otřásla…o své současné pocity jsem se již podělil se čtenáři Kanoe-Raft-Kajak v úvodníku čísla 1/2001 „Zůstal živ“. Neměli bychom zapomínat a proto nemohu jinak a musím to vzpomenout i nyní:
Před třetí hodinou odpoledne pod rampu Národního muzea přišel mladý člověk, sundal si kabát a odložil ho. Vyňal z aktovky malou hnědou lahvičku s nápisem éter a přiložil si ji k ústům. Pak si ze dvou nádob polil hořlavinou hlavu, vylil ji na sebe a sám se zapálil. Na křižovatce u Muzea se vzňala živá pochodeň.
V dopisu, který po sobě Jan Palach zanechal, jsou objasněny příčiny, které studenta filosofie vedly k demonstrativnímu činu. PODSTOUPIL OBĚT, ABY NEPOMINUTELNOU TRAGÉDIÍ PROTESTOVAL PROTI TEHDEJŠÍMU POLITICKÉMU STAVU REPUBLIKY, ZEJMÉNA SE DOŽADOVAL SVOBODY TISKU A ODCHODU „SPOJENECKÝCH“ VOJSK.
Tento čin velmi dobře vystihuje Karel Kosík v eseji Jinochova smrt. Dnes mnozí chválí Jana Palacha jako patrona, který se obětoval pro slávu a rozkvět kapitalismu. Dorůstající generace jeho čin nechápe a chová se k němu s netečnou lhostejností. Oba postoje, jak pochybovačné odmítnutí oběti, tak její pragmatické slavení, vyrůstají ze společného základu: z kupeckých počtů a utilitaristického pojetí života.
Smysl oběti je však jiný. Jinoch, který vzplál jako pochodeň, připomíná pro všechny budoucí časy nesamozřejmost života. V pozadí smrti Sokratovy a Husovy jsou jejich vlastní slova jako doprovodné zdůvodnění oběti. Čin jinocha v lednu 1969 je naproti tomu výkřik beze slov. Němá, nemluvná smrt nevyhlašuje politický program, nevybízí k pokání, nechce být obžalobou, pouze připomíná a zapřísahá. Připomíná otcům, že v rozhodujícím okamžiku selhali a nedostáli svým povinnostem. Připomíná dospělým, že ve chvíli nebezpečí nestáli na svém místě, couvli, a jinoch proto vzal na svá bedra jejich úkol. Svou obětí přejímá syn závazky, které otcové zanedbali, ale nevznáší nárok na odměnu či pocty. Jeho čin je trhlina, přerušení, které bude vždy znovu znepokojovat, dráždit, vyvolávat produktivní spor o smysl života…
Obraz dneška je velkou kaňkou pro naše dějiny. Českou republiku řídí kdysi papalášské dítko, dnes trestně stíhaný agent Stb, který udělá vše, aby si udržel moc a potažmo beztrestnost. Proto mimo jiné už léta systematicky jmenuje do vysokých funkcí loajální dámy vzor „tetička z Brd“. A na Hradě sedí kuriózní podivín, pálící trenýrky atd. Českou politiku dnes ovládají pánové Babiš a Zeman, kteří hrají svoje hry a v souladu s nimi nasazují do funkcí typově podobné lidi nebo spolupracují s komunisty, kteří zde po srpnu 1968 do listopadu 1989 upevňovali svou moc, nesvobodu, totalitní systém a zničili mnoho životů...
„Rusové berou rozpad sovětského impéria jako strašnou křivdu. Jsou to naši soupeři, možná i nepřátelé, protože chtějí kořist zpátky“, říká ekonom Dušan Tříska a jeho slova potvrzuje a vysvětluje ruské vnímání Pražského jara Andrej Kolesnikov: „Běžní Rusové považují vstup vojsk za správný zásah proti kontrarevoluci. Vědí, že Sovětský svaz Československo osvobodil. A to se dostalo do situace, kdy přestalo být vděčné.“
„Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat.“
Nezapomínejme.