Šumavská cykloakce

Podrobnosti
Zveřejněno: 25. 2. 2009 19:30
Zobrazení: 1319

DSCN5634Naše nadějná kajakářka Ií zaslala skvělou zprávu z podzimní cykloakce na Šumavě. Originál této zprávy i s obrázky a s mapičkou si můžete stáhnout v menu "Ke stažení" a navrch několik dalších fotek je v naší vodácký fotogalerii.

 

Česká Kubice, popřípadě Domažlice – Srní – Kvilda

 

27. – 28.9.2008

 

Účast: Noris, Jára, Jirka Mrkos, Bohouš, Kuba a Ií, v neděli Máša

 

Sobota 27.9.2008: Česká Kubice, resp. Domažlice – Srní 

Už asi před dvěma lety zazněl takovej siláckej názor, že na kolech objedeme hranice republiky, a právě tenhle víkend jsme se s tím rozhodli začít. Po týdnu plánů, domluv a nedomluv, jsme se nakonec asi v šesti shodli na trase, kterou se pokusíme absolvovat. Mělo se jet v sobotu vlakem do České Kubice a posléze kolmo na Srní, s tím, že nedělnímu šlapání necháme volnej průběh a uvidíme... no jo, jenže v pátek se Vencovi Vovsovi a Karle narodil malej Jindra a bylo třeba se na něj trochu napít... z trochy se stalo dost a do Kubice odjela pouze čtyřčlenná skupina, protože já a Kuba jsme lehce zaspali:)...nicméně kamarádi nás nenechali vyspávat dlouho a ještě před odjezdem nás vzbudili voláním na oba telefony a my jsme byli nucený vstát, zjistit další vlak a někde je dojet. Vlak nám jel hned za hoďku, takže se nám celkem zhektičtilo naše poklidné, alkoholové ráno..byl to fofr, ale myslim, že jsme snad nakonec ani nic důležitýho nezapomněli, jo vlastně lepení, ale zas jsme měli duši...další spoj na Kubici měl ale jednu vadu. Na přestup v Domažlicích se čekalo asi hodinu a to by pro nás taky mohlo znamenat, že dvouhodinovej skluz už nedojedem, a tak jsme s Kubou jeli jen do Domažlic. Trasu jsme si nikterak nezkrátili, ale až budem dojíždět ten dvoutisícej sedmistej já nevim jakej kilometr, asi pojedem sami, páč ostatní maj o kus hranice, co my jsme jeli „ve vnitrozemí“, víc.

Z Domažlic jsme vyrazili po silnici směrem na hranice. Přes Starý a Nový Klíčov, Šťítovky, Všeruby a za nimi už jsme se napojili na cyklostezku s číslem asi 2050, která frčela směrem na Kateřinu. Je pravda, že než jsme ji našli, chvliku trvalo. Prohlídli jsme si nějakou tu místní lesní cestu, pole rybník....vidláka na fichtlu.. I přesto, že jsem věděla, že jedeme na hory, sklony a délky některejch kopců mě docela překvapili a po ujetí asi dvaceti kilometrů jsem byla docela hotová – opitá, nevyspalá, hladová, minimálně dalších 60kiláků před sebou, fakt super..nicméně jsem neztrácela odvahu. Dostala se nám eSeMeSka od ostatních, že sedí na Kateřině v hospě, přečetli jsme si jí ale pozdě, takže jsme předpokládali, že jsou stále před námi. Na Kateřině jsme tudíž jenom přejeli hlavní a dál pokračovali hroooznejma kopcema...u jedný tabule s mapou, kde se křížili cesty, jsme snědli asi dva pytlíky bebeček a jedno jabko, což bylo jediný jídlo, který jsme sebou měli a najednou se z pod kopce ozval Hlaváččí křik. Přiřítil se Jára s Norisem, po nich pak potichu Jirka Mrkos s Bohoušem. Po krátkej pauzičce, při kterej mi začala bejt docela zima, se mi šlapalo už mnohem líp a tím mnohem myslím fakt mnohem. Čekal nás nekonečnej kopec a já přestávala věřit, že jsme v Čechách:). Těsně před přehupem do skopce jsme objevili neuvěřitelný borůvkoviště. Ty borůvky už nebyly moc dobrý, trochu přemrzly, ale bylo jich tam tolik, že by mě možná i bavili trhat..nechápala jsem jak je to možný a když jsem to říkala Járovi, odpověděl mi – a kdo by sem na ně lez...pak následoval sjezd, ale byl o něco kratší než ten předchozí výjezd....a to už jsme byli u statečku pod Ostrým. Vyfotili jsme se a pomalu pokračovali dál, měli jsme před sebou další pořádnej stoupák...Cestou jsme samozřejmě míjeli davy hrnoucí se z Ostrýho, na Ostrý, z Bílý strže a na Bílou strž...Dojeli jsme nahoru nad sjezd k Černýmu jezeru a čekali jsme na ostatní. Za chvilku přijel Noris a řekl nám, že Bohouš píchnul, že má pumpičku na jinej ventílek a divil se, že už nám to Jára neřek...jenže Jára frajírek jezdí se sluchátkama v uchu a když na něj někdo zezadu volá, slyší jen ty svoje písničky...když nám začala bejt fakt velká zima, vyrazili jsme s Kubou Bohoušovi s Jirkou naproti. Noris s Járou odjeli směrem na Rudu, protože Jára si při své včerejší opravě kola kolo spíš zrušil, páč si vystříkal střed. Tím mu z něj zmizela vazelína a celej den se dost trápil. Na Rudě od známejch vyškemral sprej a musel stříkat furt. Když jsme sjížděli k Bohoušovi a Jirkovi, zjistila sem, že jsem taky píchla, ale to už byl Kuba někde bůhví kde...tak jsem si klíčema sundala plášť, našla díru a čekala jsem, až přijedou...protože jsme zapomněli lepení:) a duši měl Kuba...nejhorší na tom bylo, že jsem neměla telefon, peníze, hodinky, takže ani pojem o čase, mikinu....čekala jsem fakt dlouho, pak jsem i párkrát zavolala jestli mě nikdo neuslyší a furt nic...ani žádný ochranáři mi nevynadali..tak sem jim z kopce utíkala naproti, protože jsem fakt klepala kosu...měla jsem obrovskou radost, že je zase vidím, vyběhla jsem a oni došlapali k mýmu rozebranýmu kolu, ale moje úžasně označená díra, už samozřejmě označená nebyla, protože jsem na ní jen plivla a to zmizelo hnedka...takže jsem od Kuby dostala novou duši, kolo zprovozněno a frčíme k jezeru... od jezera fofrem na Špičák a ze Špičáku do Rudy na nádraží na předem objednanou polívku. Nic lepšího jsem si v tu chvíli nedovedla představit... Srabácký plány, jako že se z Rudy necháme odvést na Srní busem byly nakonec samovolně zrušený tim, že žádnej autobus nejel...a tak nás po rajskej, čočce a smaženejch květákach čekal výjezd přes Polom:). Když jsme se na ten nekonečnej kopec po tej véče vyškrábali, a to v docela dost pěknym čase, začali jsme řešit další cestu. Trasa přes Laka byla zavržená kvůli rozjěžděnej lesní cestě plnej bahna, a tak jsme zkusili trochu něco novýho...směrem jakoby na Hůrku a když jsme se mohli rozhodnout, zda si ještě dáme kus terénku na Zlatý   ............  , nikdo neprotestoval proti silnici...(ani Jára) na silnici jsme vjeli kousek od Prášil, který jsme objeli vychytanou zkratkou. Pak nás čekala dlouhá lesní rovinka a poslední skopeček a dokopeček a už přejíždíme kanál těsně u Srní. Na rozcestí na Starý Srní se rozděleujeme. Já a Kuba jdeme na pension ke Kubovo tetičce, ostatní s Jirkou. Domluva byla, že až se trochu ocáknem, sejdeme se v hospodě. Nakonec jsme skončili v Hotelu Srní, kam nás nejdřív skoro nechtěli pustit, pak nám nechtěli dát najíst, potom se čančali, že prej nás vyhazujou, protože je hotel od určitý hodiny pro uzavřenou společnost a nakonec jsme platili ve stejnou chvíli jako členové uzavřené společnosti i za večeře:)do postele jsme se těšili jak už dlouho ne, prej proběhlo ještě nějaký večerní plácání na ramena, jako to jsme dobrý, to jsme dobrý...  

Neděle 28.9.2008: Srní – Černá hora – Prameny Vltavy – Kvilda – (popř. Horská Kvilda – Srní)

V neděli  ráno jsme nezaspali a celkem časně jsme se sešli (sjeli) na penzionu na Starém Srní. Nikdo po předešlém dni neodpadl, je vidět, že jeli samí silní jedinci a jedinkyně:). Naopak k nám ještě přibyla Máša. Nedělní výlet jsme vzali spíše dost v duchu odpočinku, ani jsme moc po hranicích nepopojeli. Za to jsme se krásně svezli po okolí. Ze Srní jsme kolem kanálu vyjeli na Modravu, z té pak pěkným terénkem na Černou horu, všude bylo spoustu bláta, a tak byl Jára ve svým živlu. Ideální bylo jet tak minimálně deset metrů od něj, jináč hrozila bahenní lázeň, a to pořádná!!! Nakonec jsme se svezli na Prameny Vltavy a s hrůzou jsme viděli, jak tam v blízkosti vypadají lesy... z Pramenů už jsme pak jenom nechali jet kola z kopce na Kvildu. Byla to fakt hodně krátká projížďka zakončená megarozkrojem ve kvildskej hospůdce. Zjistili jsme autobus do Plzně, vyslali jsme značnou část bikerů směr domů a my jsme se s Mášou a Kubou vrátili přes Horskou zpátky na Srní, odkud jsme do Plzně byli svezeni autem.

Akce byla povedená a doufám, že nebyla poslední... naše „TÚR“ pokračuje, nebo ne??? Máme za sebou MOŽNÁ nejhorší dvacetisedminu, tak to by byla škoda to vzdát...:)

 

Tak ZDAR PODOBNÝM AKCÍM!!!