Norsko 2004

Podrobnosti
Zveřejněno: 21. 7. 2007 18:17
Zobrazení: 2362

Norsko
16. - 31. 7. 2004

Účastníci: Čůro, Mates, Pulec, Šuk, Bob, Hujer, Moucha, Džína, Evička, Karel Medyk, Víťa, Monika, Bystruch, Andrea.
Po dvou letech se rozhodlo jet opět na 14 dní na vodu do Norska. Z pracovních důvodů bohužel odpadá Fíďa a Kubánce složila na poslední chvíli mononukleóza, zato se přidávají Pražáci. Počasí po celou dobu přálo, až na první dny nezapršelo. Jen ty teploty byly tradičně norské.

Najeto zhruba 5 000 km
1NOK = 3,76 CZK
1E = 31,60 CZK

 

 

 

Pátek 16.7.

Odjezd

Celkem jedou z Plzně dvě auta – mouchova obstarožní prorezlá felda a matesákovo transit. V Praze na Troji kolem šesté hodiny večer probíhá finální přebalování a hlavně se přidává Džína a Víťa a spol se svým  autem – vitem. Další sraz je až ráno v Sassnitzu, kam jako poslední v 5,30 kvůli nákupu v Praze v Tescu přijíždí Moucha, Džína a Hujer.

Sobota 17.7.

Příjezd do Norska

            Ráno v 8 hodin probíhá nalodění na trajekt v Sassnitzu a přeplouváme do Trelleborgu. Postupně se všichni účastníci slézají na horní palubě, vylehávají na sluníčku a krom řidičů všichni poměrně intenzivně pokalují  z právě nakoupených zásob v bezcelní zóně na lodi. Akorát Hujer je lehce indisponován – již v Praze měl první střevní potíže, jež se časem zintensivnily a přidala se poměrně vysoká horečka. Následoval přejezd (opět jednotlivě) aut přes Švédsko a konečně již přes Norsko (Hujer zde nevynechal jedinou benzínku se záchodem) až na tradiční tábořiště u Sjoi. Poslední znovu doráží mouchovo auto až někdy hluboko v noci.

Neděle 18.7.

Flákarna

            Bůh prý v tento den odpočíval, čili i my jsme se celej den poflakovali. Navíc celý den poměrně hodně pršelo, takže ze spacáku se vylézalo jen zřídka a zásoby alkoholu se lehce ztenčily. Až někdy k večeru dostal Čuro s Bystruchem praštěný nápad si lodě kus vynést na ramenou!? nahoru proti proudu a v neutuchajícím dešti a při zimních teplotách jako první sedli na vodu a sprášili kousek Soji.

Pondělí 19.1.

Sjezd 1. úseku Sjoi : WWW II – IV – vody méně

            A konečně přichází voda. Počasí poměrně ujde, slunce sem tam i vysvitne, žel Sjoa má poměrně málo vody. Jedeme v kompletní vodácké sestavě. Začínáme na rozjetí na tradiční raftstreke. Končí se u mostu, kde na nás již měly čekat holky s auty, nicméně zde tvrdneme zatraceně dlouho a v těch mokrých wasserhadrech nic moc. Čuro ještě trénuje trochu rodea na za tohoto stavu vody rádoby vlně pod mostem. Přespáváme opět nahoře na stejném místě co dosud.

Úterý 20.1.

Sjezd 2. úseku Sjoi: WWW III – V – vody méně

            Opět za slušného počasí a v plném počtu na vodě dokončujeme splutí Sjoi. Na tomto úseku jsme si parádně zajezdili na přírodní vlně sevřené uprostřed skal. Bohužel tam moc nebyly vracáky, do nichž by se dalo snadno dostat. Takže trénujeme i vystupování a nalézání do lodě a nošení té těžké potvory na zádech.

První rozplavbu si vychutnala Džína, kdy se v jedné soutěsce zabydlela v docela bytelném válci a nějak se jí nedařilo z toho vylézt zašprickovaná a s nohama v lodi. Jízdu ukončujeme u 400 metrů dlouhého slalomového kanálu,  kde se konalo mistrovství světa juniorů. Kvůli tomu zde byly vybudovány tribuny a chodníčky kolem řeky (v současnosti vrcholové středisko). Soutěsku opouštíme po dřevěné lávce na konci slalomového úseku. Na parkoviště zde vaříme chutnage a navečer se přemísťujeme k řece Grøvu. Respektive zhruba 7 kilometrů pod její soutok s Drivou, kde uléháme na malém parkovišti hned vedle silnice. Matesovo auto přijíždí až později s poměrně nakaleným osazenstvem, jež se síťkami z nějakého chlastu na hlavách začali mouchu obkládat šutrákama. (Moušínec to oplácel ráno)

Sředa 21.7.

Sjezd Grøvu: WWW IV – V – 220 cm vody

            Počas je naprosto parádní. Někdy dlouho po poledni vyrážíme na Grøvu, kdy dorážíme k obci Jenstad. Řeka vzniká v místech dopadu několika více než 100 m vysokých vodopádů, jež nejprve shora většina z nás fotí. K řece sestupujeme nejprve po travnatých loukách, kdy neodoláme a sjíždíme je na lodích. Poté následuje ještě poměrně dlouhý sestup až k místu, kde dopadá z velké výšky jeden vodopád, u něhož se již ve vodáckém všichni fotíme.

            Vstupní skok do soutěsky šidíme úplně vlevo po pochcaných šutrech, jelikož do sifonu se nikomu z nás až tak moc nechce. Až k mostu Myr je soutěska hodně zablokovaná, takže hodně prohlížíme ze břehu a některé hnusné úseky obnášíme (například trojkombinaci po vstupním skoku). U mostu měla přistoupit Džína, ale lenost jí přemohla, takže dál pokračujeme ve stejném složení. Následuje již lehčí úsek  WWW IV, ale pořád je to valba bez větších odpočinkových klidných míst. Vysedáme až na soutoku s Drivou a vaříme žrádlo na parkovišti se šukovo oblíbeným kontejnerem z minulého Norska.

Čtvrtek 22.7.

Sjezd spodku Grøvu: WWW IV

            Ráno (vstáváme tedy někdy kolem poledne) je naprostá nechuť cokoliv dělat. Po čase se určitá část (víťovo a mouchovo auto) domlouvá, že pojedem navštívit nedaleké městečko postavené na vtoku Drivy do fjordu. Cestou obhlížíme neuvěřitelné množství ohromných vodopádů valících se ze zasněžených vrcholků hor dolů do soutěsky, kudy silnice projíždí. Ve městě nakupujeme, ochutnáváme rybí pudink (docela hnus), navštěvujeme místní dřevěný kostel a vracíme se zpět. Akorát včas, abychom se připojili k ostatním a dali si repete - spodek Grøvu od mostu tentokrát i s Džínou.

Pátek 23.7.

Sjezd soutěsky Graura na Drivě: WWW  V – střední stav vody

            Dáváme si nejdelší těžký úsek této výpravy – tedy soutěsku Graura na Drivě. Do gumy se navlékáme za svitu slunce na mostě u Isholu, pod nímž začíná 13 km dlouhý velmi těžký úsek s vodnatými stupni a prahy, které jsou někdy zapasovány do úzkých skalních soutěsek. Zpestřením před plavbou se stává nález norských porno časopisů s cenzurou všech lechtivějších detailů, jež se povalovali na skále pod mostem. Pravdou je, že Bystruch , který se pro ně vydal lézt jen v pantoflích, málem zahučel do bezedné pukliny mezi skálami. Nicméně jeho úsilí přineslo vytoužené plody. Jelikož i v Norsku se v noci trochu smráká a teplota citelně klesá, zanechali jsme listování v právě nalezené domorodé literatuře a hurá do soutěsky, ze které  je v podstatě jediný nehorolezecký výstup až po 13 km.

            Do lodí nasedáme nahoře na skalách a do vod Drivy skáčeme z několika metrové výšky. Postupně se noříme do neustále se opakujících prahů a stupňů, mezi kterými je naštěstí občas trochu klidné vody na odpočinutí. Po zkušenostech z minulého splutí před dvěmi lety se mnohé úseky jedou na voči, na což Moucha doplatil. V druhé půlce soutěsky dorážíme k místu, kde si před dvěma lety zaplaval Žany. Jenže nikdo z pamětníků ono místo nepoznává. Do skoku v pravé části řeky, z kterého je vidět jen hrana, první nafujazdil Mates. Ten spatřivše ve skoku pod sebou jámu jako krávu, udělal čert ví co, ale prostě to se svým umem projel. Následoval Šuk, jenž na poslední chvíli toto místo rozpoznal a válec objel těsně vedle úplně zprava skluzem po skále. Jen osudný Moucha na hraně čumákoval a bez rychlosti bokem padnul jako kus cementu do toho válce jako kráva. Dle matesákovo vyprávění předvedl rodeové prvky, jež ti nejlepší frístajlisti budou jako novinku předvádět až za nějakých deset let. Nicméně žábry ubohý Moušinec neměl, takže po dlouhé snaze se z toho nějak dostat, usoudil, že se z toho prostě nedostane a vyhnil. Následovalo už jen lovení Mouchy, jeho S6 a vracečka pro pádlo. To totiž plavec vyhodil někde během své pouti vodní masou na břeh. Jenže to nikdo nepostřehl a všichni jsme spluli až k místu, kde se Moucha vydrápal na břeh. Čili zatímco se Masař vracel s horolezeckým uměním džunglí po břehu pro svoji galušku, ostatní se opalovali v paprscích pomalu zapadajícího slunce.

            Plavbu ukončujeme na konci soutěsky, kousíček za domkem s vodočtem. Hlad je obrovský a tak je teď naší hlavní činností žraní všeho poživatelného i nepoživatelného ze zásob i nezásob. Večer a vlastně i v noci se  přemísťujeme na tábořiště u horního toku řeky Lora.

Sobota 24.7.

Sjezd Lory: WWW III – IV+ - ale máme málo vody

            Ráno nás vítá nádherná příroda, je to tam vše snad nějaký park, či co. Akorát nás už nevítá celé matesákovo auto. Až později zjišťujeme, že spali na prvním dolním tábořišti a jsou na nás vcelku nasraní, že jsme jim nedali vědět, kde jsme. Hlavně jsme uhnuli ze silnice na odbočku k tábořišti, aniž bychom na ně počkali a oni neomylně odfujazdili dál po silnici.

            U dolního tábořiště hned pod mostem přes řeku byl docela obstojný spot, ale s šutrem hned pod hladinou. To ovšem matesovo skvadře nezabránilo si v něm zaskotačit. I když zvláště Čurovi se to vyplatilo. Ostatní a to i včetně Džíny si dáváme od našeho tábořiště sjezd Lory. Nejprve je to tak WWW II, jen za pravotočivou zatáčkou je tři metry vysoký tobogán, jež jedeme středem. Potom dojíždíme po klidné vodě k mostu, pod nímž je úsek WWW IV a následuje spot, kde ostatní od nás celý den jezdí. My se též na chvíli zapojujeme do mlácení  loděmi o šutr ve vlně. Karel Medyk k velkému pobavení ostatních „kamarádů“ tu nějak vyhnil ze zapůjčené creekovky od Víti. No a pak splouváme 4 km dál korytem řeky (od Matese se k nám přidává jenom Bob), které je uzavřeno ve skalnatém kaňonu s tak tři metry vysokými stěnami. Panoramaticky tedy velmi zajímavá jízda na vodě tak WWW III-IV s pěkným spádem a podemletými skalními převisy. Silnice vede po levém břehu, není však z řeky vidět. Což ale nebrání Evičce a … aby nás postupně s autem doháněly (či spíše předháněly) a povzbuzovaly ze břehu. Vystupujeme u dřevěné lávky pro pěší a přespáváme opět na horním parkovišti u Lory.

Neděle 25.7.

Jezdíme na vlně ve Skjåku. Optimální stav vody.

            Večer, v noci a vlastně i ráno proběhla docela slušná kalba, jejímž výsledkem jsou naházené lodě na střeše nedalekého dřevěného záchodku a rozesetá pádla v kosodřevině. Nicméně kanadské žertíky pokračují i dopoledne a spícímu Čurovy se tak ocitla loď na stromě. Ale krom toho, že si navzájem schováváme lodě do různých nedostupných výšin, se nikomu nechce nic dělat. A tak se jen tak poflakujeme. A poflakujeme se ještě pozdě odpoledne. Pak někoho napadne, že bychom tedy mohli něco podniknout, takže se balíme a po etapách přejíždíme na vlnu do Skjåku. Playspot se nachází na řece Ottě u kempu Støroya. První tam přijíždí Moucha s Hujerem a vrhají se do studených vod obrovské vlny. Zanedlouho přijíždí i ostatní a do zpěněného spotu se vrhá i šampion Čuro, jemuž nevadí ani šero, jež provází norské noci. Přespáváme pět kilometrů pod vlnou u deponie kabelů a podobného bordelu.

Pondělí 26.7.

Jezdíme na vlně ve Skjåku. Optimální stav vody.

            Počasí je stále perfektní a tak si celý den užíváme ježdění ve vlně. Při pravé straně je vlna nižší a uzavřená (tedy spíče válec), směrem ke středu řeky pak roste a končí vysokým greenem. Občas nám dělá trochu problémy (pokud vypadneme ze spotu na druhé straně) velký proud pod vlnou a nestíháme se dostat do vracáku. A tak trénujeme staré známé nošení lodí na zádech po kluzkých šutrech na břehu. Spolu s námi tu ještě jezdí partička Němčourů a docela jim to jde. Holky zde využívají záchodků a sprch v přilehlém kempu za 10 NOK. Večer se přesouváme  poměrně vysoko do hor, kde spíme na parkovišti s výhledem na ledovce. Využíváme zde vytápěné záchodky, kde sušíme smradlavé zatuchlé wasserhadry.

Úterý 27.7.

Hledání vody – bez úspěchu.

             Plánem je zdolat horní tok řeky Leira, ale potok zde protéká širokým horským údolím nad hranicí posledních stromků a tak tu fouká vítr, je zde zima a za průjezd nahoru chtějí mýtný – a prostě se nám na vodu vůbec nechce. Přejíždíme tedy k řece Bovra, kde ale je málo vody. A tak si to alespoň část z nás dává pěšky džunglí po březích řeky. Obhlížíme tak šutry a hnusně ostrý skály čouhající z řeky. Již z auta obhlížíme i spodní úsek toku po soutoku s Leirou, ale zde je zase vody až příliš a hlavně je to strašnej nářez.

Sebevrazi nejsme, takže se přesouváme k řece Utle. Musíme ale po placené silnici z větší části jen prašné vedoucí přes obrovskou náhorní plošinu s nádhernými výhledy po okolí. Utla je ale přímo dole až u fjordu. Zanecháváme zde tedy za sebou smrad ze spálených gum při průjezdu nekonečných serpentin. Kolem osmé večer konečně dojíždíme na místo, ale s hrůzou zjišťujeme, že se nedá díky nějakému blbému národnímu parku dostat nahoru k řece s auty. Nastává trochu dusno. Ze spousty hádek nakonec vychází rozhodnutí se ještě teď na noc přesunout k vyhlášenému vodáckému městu Voss. Háček to má ale v tom, že je to zatraceně daleko a navíc nemáme kilometráž. Přesto v noci rozbalujeme plachtu na parkovišti cca 15 km před Vossem.

Středa 28.9.

Sjezd Raundalselvi od nádraží v Reimegrendu – WWW V – VI – X – vody (naštěstí) spíše méně

            Po nákupu ve městě jedeme obhlédnout vlnu ve Vossu. Ta ale nemá žádnou vodu, takže jedeme na válec 5 km pod tím, ale tam je vody zase moc. Zato se tam povedla věc, o které se určitě psalo v místním tisku ještě velmi dlouhou dobu. Nejjednodušší cesta ke spotu totiž byla přes koleje vlaku. Ale že to je rychlovlak řítící se několika sty kilometry v hodině se poznalo, až když se ta potvora vyřítila z tunelu nám těsně za zády. V nastalém zmatku padaly návrhy jako utéct?? nebo si lehnout mezi koleje?? a podobné ztřeštěnosti. Vlak naštěstí, čert ví teda jak, na místě zastavil??!! s cestujícími zřejmě rozmázlými na přední stěně.

            Ve Vossu nalézáme kajak centrum, a tak se vyptáváme, co že to tu mají kolem za pěkné řeky. Je jich nám popsána vcelku pěkná řádka, takže si nikdo nic nepamatuje a všechny ty řeky nám splývají. Přesto nacházíme nádraží v Reimegrendu u řeky Raundalselva, kde se navlékáme do gumy a hurá na vodu. Napřed zvažuje i Džína, že by s námi jela. Nakonec naštěstí zůstává i s Mouchou u aut a oddávají se romantickým procházkám. Nutno dodat, že naštěstí. Nechám promluvit kilometráž, jež mám nyní již k dispozici: O celkovém splutí nejsou zprávy, popis se odvolává na prohlídku ze břehu. Zpočátku pěkné sjízdné skalní skluzavky, potom zúžení do rokle. Za vyššího stavu je přistání téměř nemožné. Pro porovnání: obtížnosti následujících 7 km jsou značně vyšší než jak je tomu na dolní Verzasce  (Tessin), když je tam vyšší stav! Následuje strmá pasáž, X, obnášení vpravo, 500 m, namáhavé. Dále velká skalní skluzavka, WW V, obnášení je téměř nemožné. Potom, před jednou stezkou, úzká a značně vodnatá rokle, bezpodmínečně prohlédnout.

            Naše rodeovky a playboaty asi nebyly úplně to pravé, ale sjeli jsme to (za pět hodin) a žijem. Takže to asi byla ve vzpomínkách ta nejhezčí voda, jakou kdy kdo z nás jel. Moucha dodnes lituje, že nejel s námi. Spíme u bývalé školy na odbočce u výstupu pro spodní úsek Raundalselvi.

Čtvrtek 29.9.

Sjezd Raundalselvi od obce Skiple – WWW II – IV + tři fosseny – vody spíše méně

            Nastupujeme tam, kde jsme končili minulý den a dáváme si 4 km dlouhý úsek, kde komerčně jezdí i rafty. Z lávky vysoko nad řekou házíme do vody lodě a pádla a pak i někteří (např. Pulčák) zkoušejí, jak se lítá. Tentokrát jede i Džína. Je to docela pěkná divoká voda, zaskočil nás snad jen válec úplně před koncem u obce Urdland, kde se povedlo zabydlet Čurovi. Ten ale využívá zkušeností z rodea a nakonec ho to vykopne.

Akorát je splutý úsek příliš krátký, čili si někteří z nás dávají ještě jednu jízdu. Ostatní čekají dole na skále u válce a mají hroznou srandu z házení hlíny s mechem do obličejů nebohých kamarádů projíždějících pod nimi kaskádou. Probíhá žrádlo, balíme a jedem směrem do Čech. Opět jednotlivě. Víťa jede při pobřeží přes fjordy, Mates je pankáč a řídí dlouho do noci a Moucha a spol spí už kolem půlnoci za jedním trajektem přes jeden fjord.

Pátek 30.7.

Přejezd do Čech

            Sraz máme v Kristiansandu. Jenže průšvih. Za trajekt do Dánska je strašná pálka 220 -250E pro 3 lidi a felícii (tranzitu to spočetli na 450E). Jedeme teda zpátky směrem na Oslo. Silnice by docela šla, ale všude je omezená rychlost a radary. V cca 22,00 přejíždíme trajektem do Mossu. Moucha usíná u řízení, ale přesto dojíždíme do Trelleborgu v 5.30. Čekáme na trajekt v 8,15 do Sassnitzu. Bohužel Víťa ho nestíhá a jede až dalším. Na lodi se totálně občerstvujeme pivkem z bezcelky a v alkoholovém opojení na sluníčku dospáváme – a to třeba i jako nejmenovaný jedinec přímo na zemi těsně před vchodem na palubu.

            Dále už jedeme všichni na vlastní pěst – Hujer ještě přesedá k Matesovi do auta, aby nemusel s Mouchou a Džínou přes Prahu. Jedeme bez zastávky a jídla celý den. V noci pořádáme chlastačku s jamajským  Žanym již doma v loděnici …

 Splácal: Hujer